Rano jsme vstaly a vyrazily na snidie a daly si cerstvy chleba s pomerancovou marmeladou a mravencemi[ty tam puvodne namely byt].
Tuk tukem jsme vyrazily do Unawatuny, kde je prozatim nejhezci plaz, kterou jsme videly. Misti rikaji, ze byla pred tsunami mnohem hezci.
Dneska dopoledne jsme na plazi potkaly majitele jedne restaurace, ktery rikal: “Prisla tsunami a vzala mi rodinu, znicila plaz a nemel jsem penize, ale pak zase zacali jezdit turiste a vsechno vypadalo, ze se vraci do normalu. Tedka ale zrusili nocni lety na letisti v Kolombu a zase tady nejsou turisti, protoze se obavaji teroristickeho utoku…ale tady je klid, nic se nedeje…a tak to je jako kdyby prisla dalsi katastrofa, kdyz tady nejsou turiste, nemame penize. Doufam, ze letiste brzy otevrou a ze se to zmeni a my zase budeme mit nadeji.”
Je to divne tady byt, protoze tady je poloprazdno, sem tam nejaky turista…slo by je na prstech rukou spocitat. Myslela jsem si, ze tady bude hodne srilancanu tezit z tsunami, povidat ruzne prupovidky, zebrat apod….ale on one…az po nejake dobe se mezi reci zmini takove sluvko po kterem jde mraz po zadech:tsunami. Bud o tom nechteji mluvit, anebo je to tak normalni soucast zivota…nevim.
Pod nama byly obrovitanske scaly a narazejici vlny se o nich tristily ve vodotrysky a zaplavovaly scaly. Za skalami byl zapomenuty svet – obrovitansky les palem a jinych stromu. Sedly jsme sin a skalu a pozorovaly vlny, zachazejici slunce a rybare vyjizdejici na sire more.
Teoreticky by to mela byt nejvice turistica cast Sri Lanky, ale me to prijde jak opravdu zapomenuty konec sveta.Cestou zpatky do hotelu jsme prochazely mistni “nakupni zonou”…spis to pripominalo ceskou vesnici na zacatku 20.stol.[az na ty televise uvnitr].
Odpoledne jsme se prosly podel plaze a pak vystoupaly po schodech do budhisticke svatyne na kopecku nad plazi a to jsme jeste netusily, ze se ocitneme v uplne jinem svete. Nahore byl vyhled na celou zatoku a na druhe strane se pred nami rozprostrela uplne nadherna krajina a najednou jako bychom byly na opustenem ostrove.
Tuk tukem jsme vyrazily do Unawatuny, kde je prozatim nejhezci plaz, kterou jsme videly. Misti rikaji, ze byla pred tsunami mnohem hezci.
Dneska dopoledne jsme na plazi potkaly majitele jedne restaurace, ktery rikal: “Prisla tsunami a vzala mi rodinu, znicila plaz a nemel jsem penize, ale pak zase zacali jezdit turiste a vsechno vypadalo, ze se vraci do normalu. Tedka ale zrusili nocni lety na letisti v Kolombu a zase tady nejsou turisti, protoze se obavaji teroristickeho utoku…ale tady je klid, nic se nedeje…a tak to je jako kdyby prisla dalsi katastrofa, kdyz tady nejsou turiste, nemame penize. Doufam, ze letiste brzy otevrou a ze se to zmeni a my zase budeme mit nadeji.”
Je to divne tady byt, protoze tady je poloprazdno, sem tam nejaky turista…slo by je na prstech rukou spocitat. Myslela jsem si, ze tady bude hodne srilancanu tezit z tsunami, povidat ruzne prupovidky, zebrat apod….ale on one…az po nejake dobe se mezi reci zmini takove sluvko po kterem jde mraz po zadech:tsunami. Bud o tom nechteji mluvit, anebo je to tak normalni soucast zivota…nevim.
Pod nama byly obrovitanske scaly a narazejici vlny se o nich tristily ve vodotrysky a zaplavovaly scaly. Za skalami byl zapomenuty svet – obrovitansky les palem a jinych stromu. Sedly jsme sin a skalu a pozorovaly vlny, zachazejici slunce a rybare vyjizdejici na sire more.
Teoreticky by to mela byt nejvice turistica cast Sri Lanky, ale me to prijde jak opravdu zapomenuty konec sveta.Cestou zpatky do hotelu jsme prochazely mistni “nakupni zonou”…spis to pripominalo ceskou vesnici na zacatku 20.stol.[az na ty televise uvnitr].
Odpoledne jsme se prosly podel plaze a pak vystoupaly po schodech do budhisticke svatyne na kopecku nad plazi a to jsme jeste netusily, ze se ocitneme v uplne jinem svete. Nahore byl vyhled na celou zatoku a na druhe strane se pred nami rozprostrela uplne nadherna krajina a najednou jako bychom byly na opustenem ostrove.
Žádné komentáře:
Okomentovat